zatím jen některé


KARPATSKÉ HRY


Miroslav Nevrlý


HRA NA POUTNÍKA S LEHKÝM SRDCEM
HRA NA VONNOU PAMĚŤ.
HRA NA POCESTNOU RADOST
HRA NA JITŘNÍ RADOST


















Hra na poutníka s lehkým srdcem

Jediní lidé, kteří nikdy nezbloudí, jsou tibetští a mongolští lámové, kteří celý život bez ustání putují nesmírnými rozlohami vysoké Asie. Jdou stále z místa na místo, a nemajíce domova, nemohou k němu ztratit cestu a zbloudit, nemajíce cíle, nemohou sejít z cesty a minout ho. Jdou lehce, všude šťastni, všude svobodni.
(Lady Evelyn E. Sloocková, cestovatelka, 1881)


Tvář mi žhne rozčilením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvé cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru.
Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy je duše otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!
Vídám občas i u nás takové poutníky. Mladé a krásné. Jasnohřívé štíhlé dívky se záplatami a kalhotách v podobě srdcí, obrácená srdce pak připomínají jejich zadečky. Vedle nich se klátí mladíci podobní princům Haraldům Krásnovlasým. Bezstarostní, dvoumetroví, s pletenou brašnou na rameni. V ní nemají téměř nic. Pod paží deku a na bosých nohou sandály. Záviď jim jejich lehkost! Jdou. Kam? Kde budou spát a co budou jíst? Lehké duše! To jsou praví poutníci.
Ale nejen oni. I jiní poutníci chodí po zemi. Tisíce roků. Lidé je v různých dobách a různých světadílech nazývají různě. Tuláci, poutníci, pobudové, proroci, výletníci, vandráci, světci, lufťáci, pocestní, darmošlapové, potulní kazatelé, krajánci, cestovatelé, turisté (žertovné slovo!), čundráci, objevitelé, trempové, lámové. Jdou z místa na místo. Nejopravdovější nemají domov, ostatní se ho po čas putování vzdávají. Někteří se jim obdivují, jiní jimi pohrdají. Mohamedáni se za ně modlí, mohamedánům se příčí marné trmácení, litují cestovatele i jejich nohy unavené a rozedřené vyprahlými skalami. Sedí doma, za horkých odpolední spí, pokuřují vodní dýmky, čaj pijí, slunečnicová semínka louskají. Proč ne? I to je krásné. Ale málo zasloužené, můj sametový bratříčku! Je nutné se napřed dny plahočit, čím déle, tím líp. Teprve pak dostane hloubku a smysl krása tichých odpolední, úplného spočinutí, kdy praskot slunečnic je jediným znamením času. Poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet. Nikde se nedá víc zakusit než na cestách bez domova. Dobré i zlé. Poznání je smyslem cest.
Zdálo by se, že dnes již není možno svobodně putovat. Že zmizela doba vandráků, krajánků, potulných mnichů a zarostly cesty ke stohům, podél mlýnských náhonů, do klášterních zahrad. Touha po volném tažení krajem ale zůstala, objevilo se cosi jiného. Zpitvořeného. Krásného i hrozného. Turistika. Samo to slovo znamená málo, je stejně bezobsažné jako slovo svět. TOUR – francouzsky cesta kolem něčeho, obejití, obeplutí, oblétnutí. Procházka i vycházka, projížďka i vyjížďka. Také věž, otáčka, obrat, kolo, obvod, objem, okruh, obrys, povaha, příčesek, pořadí, obratný kousek. Břicháč, pořez, tlouštík. Mnoho významů, mnoho je i touristik i touristů. Dlouhá řada od těch, na kterých leží duch tíže, mamonu a nesvobody, až po lehkonohé ptáčky.
Ty první nelituj. Svůj žernov si sami ještě platí: prodali svou neschopnost se o sebe postarat cestovním kancelářím. Nešťastníci! Trest si odpykávají ihned, jak to má být. Je s nimi létáno světem v kovových bednách a vteřiny je pohánějí od hotelu k letišti. Jiní cestují v plovoucích mořských bednách, nuznější si přivoďují opruzeniny ve vedrem rozpálených autokarech. Jedno mají společné: vracejí se domů z nezasloužených cest velmi neosvěženi, s pocitem, jako by smíchali lahodnou snídani, oběd a večeři v jedné kádi a břečku naráz vypili. Odvážnější břicháči-turisté usedají do vlastních, většinou výbušnými a páchnoucími motory poháněných strojů. Duch tíže pak na nich sedí od začátku do konce. Hory nad nimi svítí ve slunci, lesy na úbočích se převalují ve vonných větrech jako mořské louky, ale marně lákají, asfalt připoutává a stahuje k zemi. To nejsou praví poutníci, podřídili se hmotě. Pánové s tlustými lýtky a chlupatými podkolenkami patří již ke královské třídě turistů. Těžkých poutníků. S velkými batohy hřbetolamy procházejí přírodou, nezřídka i hornatou, velmi bytelně a zajištěně. Bydlí v chatách, srdnatější ve stanech stálých táborů. Milují spolky sobě rovných, hlaholí a společně loví turistické odznaky, plakety, diplomy, uznání. Jsou solí turistické země. Udržují poutnické povědomí, sčítají míle uchozené po ztuha naplánovaných trasách, jejich počty kamsi nesmyslně hlásí a lesy pomalovávají tisíci barevnými čtverečky, čím hustěji, tím lépe. Ti s nejchlupatějšími podkolenkami jsou i držiteli výkonnostních tříd, ano, i Mistry turistického sportu!
Přicházejí vodní turisté, cyklisté, horolezci. Nádherní poutníci, ale nemohou jít všude. Duch sice silně a volně vane, ale tělo je připoutáno k vodám a loďkám, silnicím a obručím, skalám a provazům. Nejsou lehcí, vím to, patřil jsem mezi ně. Cestovatelské, přírodovědecké a velehorské expedice již dnes nejsou putováním. Tuny železa, povinností, jídel a odpovědností znemožňují lehkost a radost. Mnoho druhů turistů jsem vynechal! Vždyť dosud platí slova stařičkého Irenea ze Smyrny, že “Bůh zajisté není tak chud, aby každému poutníkovi nemohl propůjčit jeho vlastní duši”. Nalézt vlastní pojetí, smysl a radost.
A proto budu, bratříčku, psát jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, mezi turisty. O ptácích mezi poutníky. O těch, kteří ještě dnes jsou schopni se vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez oba, jak skončí den a jaké budou příští. Putují ve slunci i dešti buď o samotě, nebo ve společenství, lehce, bez starostí. Chudoba – největší svoboda. Podávají si tak ruce s dávnými bratry, kteří v umbrijském slunci, thébských píscích nebo tibetských větrech chodili jen s čistou myslí, žebráckou miskou a provazem kolem beder. Je to prastaré vábení. Již před tisíciletími se pro něj vydávali lidé do pouští, nejsvobodnějších a nejchudších krajů. Staroegyptský papyrus říká, co je tam čekalo: “Poutník jde pouští a chléb a vodu si nese na rameni jako osel své břímě. Obratle jeho zad jsou ohnuty a jeho nápojem je páchnoucí voda.”
U nás nelze chodit do pouští, ti, o kterých budu psát, chodí do lesů a hor. Puťák, vandr, čundr, taková cesta může mít i jiná jména. Tlupa chlapců a dívek. Většinu krajů projdou jen jednou. Těžko říci, je-li to dobré nebo špatné, ale nerozmělňuje jim to první, nejostřejší dojem a nezažijí zklamání při návratu. Kam dojdou, tam ulehnou, kde se jim líbí, tam se zdrží. Co najdou, to snědí, stany většinou nenosí. Mnoho lidí by taková existenční nejistota hubila, ale jim prospívá. Nejistota uchovává duševní pružnost a jas. Nevědí dne ani hodiny, nemocemi málo trpí, zmoknou-li, uschnou, je to jednoduché. Jsou odkázáni sami na sebe a jejich pýchou je rovnováha mezi mnohadenní soběstačností a co nejlehčí tornou. Dodává to sebevědomí a poutníci se mohou odvážit i do odlehlých krajů, kam tíha a pohodlí, mlsnost a opatrnost jiné turisty nepustí. Obtížné je ale smířit soběstačnost s lehkostí, dlouho se tomu nutno učit! Je to ale nezbytné, protože jenom při lehké torně může duše opustit tělo a poletovat nad ním ve větru a v radosti, která je smyslem lehkých, dalekých cest. Komu není dána, nadarmo vláčí tělo po horských lesích! Duch nejlépe létá po horách, když je ruksak tak lehký, že ho uneseš na jednom rameni. Toho je ale těžké dosáhnout. Hory jsou vysoké, lesy hluboké, k lidem daleko a tělo je neskromný kůň: ve dne musí jíst a v noci se chce zahřát.
Mnoho užitečných vlastností tříbí taková letní putování. Skromnost. Nezávislost. Vytrvalost. Překonání strachu, skleslosti těla i ducha. Úctu k zemi i domorodcům. Poznání kraje tak důkladné, jako když mravenec tykadly hmatá. Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, žiješ po tu dobu v jiných rozměrech. Z jedenácti měsíců roku si nepamatuješ ani desetinu toho, cos prožil za jediný měsíc letní cesty. Celoroční plytkosti a jejich trpasličí dny se propadají do studny zapomínání, ale plnost času několika letních týdnů putování zůstává, léta z tebe vyzařuje. Oněch jedenáct trpasličích měsíců není úplně zmarněných, lze je trávit nad mapami. Jako z čarovných ořechů z nich vyvstávají kraje, do kterých obrátíš kroky příští léto. Tvář mi dosud žhne. Stále se mně zdá, že krásu lehkého putování popisují jen matně a vlažně. Že tě nenadchne blažená představa takové cesty. Zbývá poslední, nejvyšší karta. Víš, co je na lehkých cestách nejopojnější, bratříčku? Svoboda! Uchvacující proud svobody od sladkého jitřního nadechnutí, hlubokého, až slastně zabolí v klíčních jamkách, po večerní usínání, které zalehne bezvládné tělo jako teplé huňaté zvíře. Jen cesta ti dá svobodu, lehkonohý ptáčku.
Neznámé pohoří. Sedíš na holém hřebeni, pofukuje stříbrnými smilkami. Tchořím krokem se blíží karpatský večer. Tmavě a nepozorovaně. Tiše. Dokola pod tebou jen sedmihradské lesy, oko se nikde nezachytí. Z hor stékají zelené prameny hřbetů a hřbítků, samota je úplná. Jsou taková pohoří. Kam se vydáš? Nikde pro tebe není předem uchystáno lože, není objednáno jídlo. A přece se vždycky vyspíš a ani hlady nezahyneš. Na kterou stranu půjdeš? Můžeš jít kamkoli, jsi svobodný. Do severních dolin a odtud dál k říčním proudům, oblázkovým břehům Bukoviny. Nebo do jižních roklí a jimi daleko k pelyňkovým pastviskům valašských rovin. Nebo k východu až tam, kde hory už padají na moldavskou stranu. Všude to bude nádherné, takové, jaké si to uděláš. Máš strach z neznáma, ale i křišťálovou jistotu, že domov máš všude. Zabloudit nemůžeš, všechno nosíš s sebou, kam dojdeš, tam je tvůj cíl. Stříbrně pofukuje, oko se nikde nezachytí. Z cizích lesů vane chlad, kdesi v nich je tvoje dnešní lože, je tam i voda, které se napiješ. Všude čeká neznámé. Dlouho bys seděl ve smilce s kamenem pod zády, ale je nutno se rozhodnout, večeru tmavne kožich. Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde okamžik svobody, který nelze zaplatit, přiletí jako šíp. Náhle víš, kam půjdeš.
Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!



Hra na vonnou paměť


Jsou tři nejkrásnější věci na světě, ale první z nich je vůně.
(Prorok Mohamed, 7. stol. po Kristu)


Královská hra, bratříčku, nenarodil-li ses s ní, nenaučíš se jí. Ale máš-li ji, máš ji navždy. Neomylně. Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé sruby, říční břehy. Tak jasně, jako bys je před hodinou opustil. Paměť na vůně je nejjasnější, nejhlubší, nejzvířečtější. Snad ji mají jen neužiteční, náruživí lidé. Proti vůním jsou jiné vzpomínky, deníky, obrazy, sbírky z cest, jen matné a slepé. Ukryty kdesi v hlavě, v té kouli starých vůní, odpočívají pachy všech míst, které jsi prošel, vonné podrobnosti, které jsi už dávno zapomněl a čekají na vítr, který je po letech přivolá zpět.
Voní všechno, i nejúděsnější smrady jsou vonné. Přivoníš, v chřípí zatrne, až do čela stoupá trnutí, navždy si zapamatuješ.
Na co si v mládí zvykneš, ve stáří ti voní. Králové by měli, lhostejno zda svou vůní či zápachem, parfémovat všem kojencům a dětem kaše, mléka, šaty, hračky. Získali by oddaný národ, celý úl by voněl stejně, miloval by svého vladaře. Čichej proto ke všemu, bratříčku, nebudeš si pak nic ošklivit, je to důležité. Svět a lidé se ti předestřou do šíře, rozpadnou se na různé vůně.Je dobře, že každý člověk voní jinak, nesnesitelné je přehlušování vlastní vůně umělým zápachem. Všichni Američané páchnou stejně, po chemii, jedovatých vodách, které je zbavují jedinečnosti. Krásný je eskymácký polibek: muž a žena si k sobě přičichnou. Musí být nádherná a různorodá ta eskymácká vůně, sytá a hustá, když o běloších, nemytých lovcích a zálesácích říkají, že voní jako kytky, všichni stejně.
Přivoň si ke všemu. Je krásné, jak každá dívka jinak voní. Navždy máš v sobě ukrytou vůni jejích tajných míst, mléčnou vůní neviditelných vonných zvířátek. Nic není tak záhubného, jako ošklivit si vůni milenky. Vůně je nejdůležitější i pro manželství. Ještě po třiceti letech vzpomínám na univerzitní přednášky ze speciální zoologie profesora Komárka. Starý pán nás varoval před manželstvím s dívkou, jejíž vůně nám není příjemná, nevzrušuje. Zrak není důležitý. Krása zevšední a šerednost přestaneš vnímat. Sluch není rozhodující. Zvykneš si i na skřehotání. Hmat klame. Drsné láska ohladí. Ale čich nelze oklamat. Co je nepříjemné první noc, je odporné až do smrti, nelze přivyknout.
Ale dost již o tom, bruslím po dalekých, tenkých ledech! Zpět k poutnickým hrám! Hra na vůně je pro cesty jako stvořená. Můžeš jí vyvolávat dávné kraje. Zapomněls, jak vypadalo Posázaví, když ti bylo devět let? Nevzpomínáš si, jak vyhlížela řeka, marně doluješ v paměti? Stačí nechat zemřít v krabičce od zápalek tři žížaly a po dvou dnech krabičku otevřít. Z těžké, nezaměnitelné vůně (nazývej ji tak, můj útlocitný bratříčku!) vyvstane červencový den před čtyřiceti lety. Náhle víš všechno. Měls červené kalhoty a nad řekou přeletěl bílý pták. Vrbiny se chvěly v proudu, nad hladinu skočila parma, v dálce volali voraři. Bylo ti líto žížal, které marně zahynuly zapomenuty v krabičce a nenaplnily svůj život lepší smrtí na háčku udice. Přičichneš a víš všechno: jak byla řeka široká a kameny kluzké. Po druhém břehu kdosi šel. Byl čas oběda a dokvétaly lípy. Vůně dehtu a ryb. Touha stát bos na plachetnici a plout daleko. Podivuhodné svědectví dávno mrtvých žížal, nezahynuly tehdy zbytečně!
Přivoň proto na cestách ke všemu, bratříčku, prožiješ lepší život!



Hra na pocestnou radost


Básník jen volá, smyslu to nemá,jen dětskou radost, dítěte žalost,jen pravdu sladkou i pravdu hořkou,nebeskou lásku.Dejte mu najíst, nechte ho volat,dejte mu napít, nechte ho plakat,on stezku do nebe, on stezku do peklaukáže vám.
(Aragonský popěvek z 15. století)


V této knize (Karpatské hry - pozn. red.) se o radosti často mluví, je nádherným průvodcem dlouhých cest. Prašné stezky s ní zlátnou, deštivé kraje se jasní. Jako lidé, tak i cesty mají dvě tváře, můžeš si vybrat: buď je poznáš s radostí, a pak spatříš a zapamatuješ si jejich krásnou tvář, nebo je projdeš lhostejný a zlý, bez radosti, a stejně mrzké a neužitečné bude to, co si z nich odneseš domů. Radost je předposlední příčka nebeského žebříku, prudce z tebe vyzařuje a slibuje daleko zavést; cítíš, že máš dosud to nejlepší před sebou. Tím se liší od nejvyšší příčky, na které jen tiše plane růžové světlo úplné blaženosti, vědomí, že se v tomto životě již nelze víc naplnit a že odtud vede jen jediná stezka - zpět.
Kde najít radost, mrzutý bratříčku? Téměř všude. Posedává u cest a mává na poutníky, ale málokdo ji vidí, málokdo má srdce bílé a otevřené. Kdo se jí ujme, tomu vyskočí do srdce, zatancuje v něm a očima, ústy, rukama i nohama vylétne zase ven a počká na dalšího. Oči pak září a nevědí proč, ústa volají slova beze smyslu. Nohy zadupou, pěsti se sevřou, i slzy vystoupí do očí. Podivuhodná hra!
Nevím, ale proč radost vskočí do srdce. Často v něm přebývá pouhá dobrá nálada, ale vyšší radost nepřiběhne a nezatancuje. Jindy se nejkalnější, nejbeznadějnější myšlenky přeskupí jako sklíčka kaleidoskopu, co tě hodiny trápilo, zázračně zmizí a do vyklizeného srdce vskočí prudká radost. Potřebuje jen místo! Vskočí i do rukou, máváš jimi ke slunci. Vskočí do nohou a zatočíš se dokola. Vskočí do úst, zazpíváš, zařičíš radostí.
U každého je tomu asi jinak. Mne kdysi uchvátila prudká radost v malém městě pod horami v severních Čechách. Na hranice bylo odtud pár set metrů. Nespokojený se sebou a hádavý (někomu jsem ublížil a nechtěl jsem si to připustit) jsem táhl městečkem, nikdy předtím jsem tam nebyl. Za zoufalství jsem vkročil do polorozvaleného městského muzea. Ve dveřích se ukláněl mužíček, letitá rýma mu vyleptala mezi nosem a ústy dvě rudé cesty, nudlové dráhy. A vidíš, právě on, bezvýznamný, titěrný a zanedbaný, mně přinesl radost. Muzeum bylo zvláštní, řekněme starodávné. Místy jsem nemohl rozlišit sbírky od hromad haraburdí a smetí nametených při úklidu, obojí do sebe plynule přecházelo. Zlomené bodáky, smetené mouchy, úlomky hrnců (snad pravěkých?), starohasičské přilby, otlučený porcelán, vodou rozlepená alba fotografií mrtvých rodáků, zašlé zlaté prsteny, trumpety domobrany, vycpaniny, smetí, vzácnosti. Nevidí se dnes v Československu tak nádherné muzeum! Mužíček, osmělen mým nadšením, vyprávěl, jak mu hodní lidé zdaleka přinášejí nepotřebné věci a jak i on sám obchází smetiště, ta naleziště krásných věcí, kterým vrací život. Předměty byly vyloženy volně. "Neberou vám návštěvníci nic?" ptal jsem se. Pokojně odvětil:" Berou, berou, ale jiní nosí." Nebylo co dodat, bylo to krásné muzeum.
"Ukážu vám, co mám nejkrásnějšího," řekl nakonec. Odhrnul závěs, ve výklenku visela nevelká rytina. Stará, velmi stará. Mrtví koně se na ní váleli s nohama k nebi, také umírající vojáky jsem tam viděl, prapory vlály, odkudsi šlehal plamen. Bylo po bitvě. V rohu klečel prostovlasý žoldnéř. Byl sám. Pod rytinou byly nezvyklým písmem napsány dvě věty. "Dopřej nám, Bože, abychom v bitvě, která jde životem, měli odvahu udeřit a riskovat, a máme-li vyhrát, dej, aby to bylo dle zákona a aby přitom naše víra a čest udržely se vysoko. A máme-li prohrát, dej, abychom dovedli stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjdou kolem." A tehdy se to stalo. Do očí mně vstoupily slzy a zmocnila se mne nepopsaná radost. Viděl jsem náhle vlastní ničemnost i ubohost i slávu, krásu a velikost světa. Nevyslovitelný pocit. Mužíček stál před obrazem v pozoru jako poslední salakvarda, věrná stráž. Rychle jsem se rozloučil a vyběhl do tiché ulice. Již nebyla teskná, ale šlehali z ní plameny. Začal jsem hlasitě zpívat, radostně mě dostala! Jako chasidský světec jsem tancoval ulicí k lesům, k zemské hranici, vytancoval z toho nádherného města, které mne tak obdarovalo. A na kraji lesa, daleko od lidí, jsem padl do jehličí a válel se po zemi radostí.Nejčastěji ale ke mně radost přichází s hudbou či s dívkami nebo s obojím dohromady. Polední jihočeská ves. Letní vůně lip a nedělního jídla. Jdu sám, nikde ani človíčka. Ospalá ves, husince, ani psi horkem neštěkají. Vleču se, po radosti ani památky. Ticho. Náhle se ozve sladký zpěv. Divoký i mírný. Slovům nerozumím, ale vzrušuje mne, jak dívčí hlas prudce stoupá, vzpíná se a náhle smírně a odevzdaně opět klesá, jako by žena komusi již kladla hlavu na rameno. Stojím na návsi, pohybu neschopen, naslouchám neviditelné dívce, bezmyšlenkovitě postrkuji nohou husince v mochnách. Vedro, vůně a zpěv se nese nad vymřelou vesnicí. Svírám pěsti, začíná se mne zmocňovat divoká radost, nemohu udělat ani krok, poslouchám, poslouchám. Navždy bych zůstal se zpívající dívkou, za moře s ní odjel. Zvláštní jsou cesty radosti.
Jsou i zvláštnější, ale dost o nich, každý má své stezky. Tebe, bratříčku, rozradostní třeba obrovský požár, nesmírná povodeň. Budeš křičet radostí, že vidíš cosi jedinečného, mohutného, plnost zemských sil, ale řev plamenů a jekot vody přehluší tvůj hlas. Možná, že tě k slzám dojme pohled do kupole cirkusu - jako kolibříci tam vysoko nad zemí a nad smrtí látají mezi hrazdami štíhlí lidé. Náhle budeš šťasten, že jsi člověk, že patříš, třebas sám tlustý a neohrabaný, ke tvorům, kteří cosi takového dokážou. Nebo možná vstoupíš na podzim do prázdného venkovského kostela. Ticho, jen listí tlí ve farní zahradě a jeho hrobová vůně se nese vzduchem. Nejraději bys ležel hluboko pod ním, takový smutek nad marným, neužitečným životem tě tíží. Do úplného ticha a beznaděje neočekávaně zahřmí varhany. Zamrazí tě v zádech. Hudba se vzpíná, bije stříbrnými kopyty, jako bys stál proměněný, radost tě dostala. Jen radost, můj horký bratříčku, tě opravňuje, abys bláznovsky hovořil a jednal. Lidé ti odpustí, bude-li z tebe zářit radost lásce podobná. Píšu to proto, abys věděl, že i jiní jsou na tom jako ty a že se nemusíš hanbit. Jen v bláznivé radosti smíš provést věci, které tě napadnou a které by byly jinak neomluvitelné. Vložit na ulici cizímu pánovi nečekaně do otevřených úst desetihaléř; pozorovat pěstí sbalenou do trubičky z blízka tváře lidí v tramvaji; přitakávat nadřízenému souhlasným poklepáváním papírovou roličkou na jeho hlavu; hrát v obchodech na neviditelné housličky; válet se po náměstí a volat: čacký strážníku, konejte svou povinnost; oslovit na trhu cibulovou bábu: dámo, proč tak jste tak nádherně tolustá a cholupatá (nebo talustá a chelupatá); vtisknout do ruky neznámé dívce na ulici s omluvným úsměvem skleněné prasátko. Sta dalších nedovolených věcí.
V radosti tě napadnou, bratříčku, nesmyslná slova. Ninimír Kundulinka: jméno pro chtivého titěrného krejčíka - nenasytu. Při utržení rostliny seselu tě napadne věta s největším počtem se. Nese se se seselem. Jen v radosti budeš přesvědčen, že napsat báseň je lepší než sepsat knihu o myších nebo chemii. Ti, co vědí, se nepohorší. V radosti můžeš proležet hodiny a dny na písku ve zdánlivém nicnedělání, lenivém lelkování a nemít výčitky svědomí, pocit marněného času. V radosti i štěstí čas mizí. Budeš žít radostně jako cikán. Ten bezstarostný národ prý nemá ve své řeči vůbec budoucí čas, žije jen přítomností.
Radost - tlakoměr duše. Co děláš radostně, nemůže být špatné, hříšné. Děláš-li něco špatného a hříšného, nebudeš z toho mít radost: to je vesmírná spravedlnost, okamžitý, nejsprávnější trest. Dělat něco bez radosti - hřích a peklo. Byl jsi nevěrný, jel jsi na prašivém koni? Byls ihned potrestán, neměl jsi při tom radost, možná myslíš, že ano, ale na dně duše byl těžký smutek. Při radostném milování musíš mít pocit, že svou lásku budeš milovat až do smrti, nejen krásnou hodinu, noc, rok. Zdá se mi také, že s radostí je krásné i zemřít. Snadné, žádoucí. I smrt má dvě tváře, bratříčku! Procházel jsem se kdysi za průzračného medového jara městem. Na náměstí pouť, tisíce lidí, všichni se smáli, radovali. Dubnový vzduch táhl duši z těla, toužil jsem se rozplynout v daleké modři. Prapory vlály, pod větrem břeskně vyhrávali trubky, až do pekla bych s nimi pochodoval, zalykal jsem se radostí. Kdosi mával, dívky se usmívaly, posílaly vzdušné polibky. Tehdy jsem pocítil radostnou touhu zemřít. Za takovéhoto dne. Vyletět vzhůru, zmizet, to by bylo krásné! Hudba by hrála, dudy a píšťaly vesele a divoce ječely, jako hrdina bych stál na pódiu. I vojáci by se usmívali, zvesela na mne pušky namířili. Vítr, vítr! Něco krásného a povzbudivého bych ještě na lidi zavolal, na dívky vzkřikl, ruce k nebi vztáhl, zatančil poslední taneček, zasmál se a bum - klesl bych překonán sestřičkou smrtí. Smrt v takový den? Hohó, sem s ní bratříčku, s ní jsem se dosud nemiloval!



Hra na jitřní radost

"Je nový den!"
(Nejkrásnější výkřik)


Sluneční jitro je planoucí meč. Tisíc výrazů by mělo mít pro svou krásu: jeho úder tě přivede do ráje! Nad planiny hor se vzneslo slunce. Jitřní plameňák. Letí. Tiché a zářící. Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno. Jsi-li na cestách, spi za jasných nocí pod širým nebem. Jen tak se správně probudíš. Dřív, než vyjde slunce. Otevřeš oči a venku ještě - bledý úsvit. Spací pytel těžkne vlhkem. Ležíš v něm pevně uzavřen, oblit vlastním teplem. V travách je dosud noční chlad a nebesa dávají rosu. Pohneš nohou a tělem ti proběhne mráz; lépe se nehýbat, tiše spočívat. Jen oči hledí k nebi dosud bledému. A náhle prožiješ stejnou vteřinu štěstí jako Eskymáci, když spatří na sklonku polární noci, vysoko na černé obloze zářivě bílého ptáka. Prvního osamělého ptáka, který se po zimě vrací a letí: z jihu na sever! V eskymácké zemi je dosud tma a mráz a slunce ještě pod obzorem, ale z pod něj již vysílá paprsek světla měsíce nespatřený, týdny očekávaný a ozařuje jím zespodu hruď letícího ptáka. První paprsek v temnotách! Bílý arktický pták tiše vesluje vzduchem, netuší, jaké zářící poselství nese, ale dole pod ním severní lidé jásají, křičí, skákají, řvou štěstím: slunce, život a teplo se vracejí.
I ty, bratříčku, vidíš, jak nad severovýchodním obzorem vyvstane na bledém nebi zelenavý mrak. Mráček. plyne osamoceně oblohou, široko daleko sám. Slunce dosud nevidět. Hle záda jitřního mraku jsou dosud tmavá, ale hruď již zářivá. ten, jemuž ukazuje a vyrovnává nebeskou stezku, jej již ozařuje zpod obzoru svým jasem. Vzchází nový den, v němž se odehraje všechno. Také zemřít můžeš, noci se nedočkat. I spánek je krátká smrt. ale nyní: nový den! Když slunce vyjde, zmizí mrak v jasu, rozplyne se. Ležíš stále uzavřen ve spacím pytli, jen chřípí vdechuje vzduch stále vonnější a oči hledí do dosud neslepující záře. Usmíváš se štěstím: probudil ses a hned tě napadla tisíce roků stará věta indických Upanišad, že jediný je ten, který sídlí v člověku a který sídlí ve slunci. tehdy je nejlépe zazpívat jitřní oslavnou a děkovnou píseň, písničku, umíš-li nějakou. A neumíš-li, můj bezbožný bratříčku, vymysli si ji, bude se ti ještě mnohokrát hodit.
Ze spacího pytle již stoupá pára, plamenný pták mává stále vřelejšími perutěmi a táhne z tebe rosnou vlhkost. Již se můžeš v pytli pohnout, lenivě rozvalit, mrazivý záchvěv již neprochází tělem. Nebesa dští stále větší vedro. Brzy se opět nesmíš pohnout, ne již kvůli chladu, ale horkem: pohneš-li se, zaleje tě v pytli dusné, mrákotné vedro. Slunce a dusno stoupají. Tehdy přijde svatá chvíle: ani vteřinu již není možné ležet ve spacím pytli. Vysoukáš se ven, ale ani tak nemožno ležet, nelze se svlékat postupně. naráz ze sebe strhneš všechny noční hadry. Nejkrásnější je, jsi-li na planinách sám. Ulehni na spací pytel nahý. Bezměrná úleva. Slunce zpívá, hedvábný vzduch ovívá, první přítelkyně mouchy na tebe usedají. Neodháněj je, zpívají ti, olizují tě, skýtáš jim rozkoš. Važ si toho, že někomu můžeš skýtat rozkoš, bratříčku, jednou budeš prstíčkem hrabat! Větřík, vítr se zvedá. Bratřík větřík. vlahý, ale mouchy přesto odlétají. Nádherný neevropský pocit - ležet nahý na pastvinách. vydán nebi. o mnoho nás připravují hadry, šaty oděvy!
A nejsi-li na planinách sám, když jitro vyhrává na letní slunovrátek? Tím lépe, probudíš-li se vedle dívky se zářícíma očima a hebkým hříběcím chřípím. Možná, že právě ona ti za takového jitra rozžehne nad hlavou milostnou lampu, růžové světlo, které zazáří jen několikrát za život, někdy jen na vteřinu, někomu jednou, jinému nikdy, ale stojí za to trmácet se kvůli němu světem! Navždy si ho pamatuješ. vesmír tehdy vytahuje kotvu. nekonečná, vteřinová plavba. Mrazení v zádech, slzy štěstí. tiché zvonění v hlavě, šumění, vyzvánění, růžové světlo při zavřených víčkách. Úplnost, plnost všeho. Dotkneš se lehce dívky a přijde ta chvíle. Svět tone v růžovém světle. Loď blaženosti se houpá na slunečních vodách. Takové světlo, vždy neočekávaně a nevyvolatelně, může zasvítit i jinde, v nejhlubší klášterní samotě, na vrcholu velehory, na stupních vítězů před tisícihlavými zástupy, nad dokončeným dílem, při zpěvu pastevce, když odplouvá mořská loď. Ale nejčastěji ho přinášejí dívky, vonné světlonošky. Vonné světlé nožky - hrají s nimi nejstarší, nejkrásnější hru. Také milovat se je nejkrásnější ráno. Nejčistší. S dívkou s mořskýma očima. Na planinách, vydáni dychtivému slunci. Jako divocí koně. Hřívy vlají, ržání, křiky se tam tratí. Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých. O dnešek se starej, bratříčku, zítřek se postará sám o sebe! ale ne vždycky si to myslívám, vždyť ne vždycky září horké slunce nad planinami.
Nejen ve slunci pod širým nebem dalekých cest je možno prožít nádherné jitro, můj životem omrzelý bratříčku! I doma, za listopadových vichrů a kalných chladen vchází nový den. Většina lidí, kupodivu, nenávidí jitra, nenávidí probuzení, znovuzrození. Netřeští radostí, ale plouží se sklesle domem a zrůdně se bojí nového dne. Starci bez naděje. Vědí asi, jak den skončí, proto nenávidí jitra. a stačí málo, aby jejich jitro zezlátlo a den byl stříbrný. Stačí udělat tři věci: zazpívat děkovnou píseň; vykoupat se ve studené vodě; zacvičit si; divoce zatancovat. Tři urážlivě snadné věci a změní se svět! Kalná myšlenka a ochablost zmizí a na jejich místo přiletí síla a s ní přiběhne veselá myšlenka, myš Lenka, myškalenka. pouhé tři věci, píseň voda a trochu námahy a jitro je jiné. Ale marné psaní, vím, že to nezkusíš, že se nezměníš, životem omrzelý bratříčku!
Jdu pak ranní ulicí, rozhlédnu se: liduprázdno. Zatančím tedy jitřní taneček. Zatočím se radostí kolem dokola, zadupu, neumím nic lepšího - je nový den. Ještě liduprázdno. Zamečím proto jako kozlík. Hlasitě. Méééé! Pod jasanem dlouho močí starý prostatický ratlík, pozdravím ho co nejfrrrrancouzštěji: Bon jour, mon ami, ça va?" Stále nádherně liduprázdno.
Jitřní zpěv, koupel, pohyb - pocit síly a zdraví. Nezdolnosti těla. Neporazitelnosti duše. Můžeš pak sedět bez pohnutí s rukama na stole, ale přesto cítíš, že jsi silný jako irbis, sněžný pardál, nejkrásnější zvíře. Svaly na zádech se ti samy napínají a sevřeš-li ruku v pěst, žádná moc ti ji bez tvé vůle nerozevře. Sedíš nehnutě, jako když pardál číhá na horské ovce, připravený ke skoku a nabitý výbušnou silou, ale navenek nehybný. Leží na sněhu jako balvan. I ty sedíš klidně, ale z nitra ti sálá teplo a síla. Nádherný pocit. Celý svět ti v tu jitřní chvíli patří. Sedíš o samotě, nepatrný a bezvýznamný, nikdo o tobě neví a přesto: v takovém jitru ti patří zeměkoule!